Historický radioklub československý

Klubovní akce

Vizovice, jaro 2017

Po dlouhá léta bývalo zvykem zahajovat sezónu akcí našeho radioklubu ve Zlíně. Obuvnická metropole a sál KD Lesanka patříval neodmyslitelně k jarním setkáním. Po demolici Lesanky jsme přesídlili do nedaleké restaurace U Barcuchů. Přiznám se, že mi srdci tohle místo nikdy nepřirostlo, chyběl ji jakýsi zvláštní půvab domáckého prostředí, kterým Lesanka oplývala. Vzhledem k nepříliš optimálním podmínkám nájmu sálu, jeho (pro naše akce nevhodného) členění a neposledně nedostatečnému osvětlení, jsme se loni, ještě za přítomnosti organizátora zlínských setkání Františka Peřiny dohodli na změně místa. Podmínkou byla samozřejmě blízkost státní hranice, aby to naši kolegové ze Slovenska měli, pokud možno, blízko. Osud však krutě zamíchal kartami a nikdo netušil, že poslední setkání u Barcuchů je i posledním jarním setkáním, jehož se Franta Peřina zúčastnil. Díky iniciativě kolegy Lukáše Petříka se podařilo zajistit sál sokolovny ve Vizovicích. Jedná se o historickou budovu z počátku 20. let stavěnou ve stylu Jurkovičovy architektury. Budovu zdobí decentní fasádní reliéfy a dekorativní řezby střešních štítů. Objekt je bohužel v poněkud omšelém stavu, což na jedné straně podtrhuje její půvab originality a netknutosti, na druhou stranu je jasné, že rekonstrukci již nelze dlouho odkládat. Snad ji nestihne podobný osud jako nám známou sokolovnu v Rokycanech, která je z havarijních důvodů uzavřena. Uvnitř vizovické sokolovny se nachází docela útulný a prostorný sál s jevištěm a dvěma galeriemi po stranách. Pro naše potřeby naprosto ideální členění.

Hned z rána se před budovou tvořily hloučky jedinců třímajících nám známé bedničky, jimiž byl sál zanedlouho zaplněn. Přenášení přístrojů z aut do sálu občas urychloval déšť aprílově střídající sluneční paprsky. Po příchodu do sálu většinu přítomných překvapil nezvyklý chlad. Inu Valaši jsou národem odolnějším než zhýčkané velkoměstské obyvatelstvo. Skutečností je, že začátkem dubna vládlo takřka letní počasí, takže správce sokolovny ukončil vytápění. Avšak nedlouho před naším setkáním došlo k prudkému ochlazení. Bylo nám nabídnuto vytopení sálu, ale s příplatkem, na což jsme nepřistoupili. Nakonec dobře za ten chládek, většina lidí se v sále ohřála důvěrně známým tělocvikem při přenášení, zvedání a pokládání mnohdy těžkých přístrojů. Dalším nedostatkem bylo slabé osvětlení. Sál je obložen tmavým dřevem pohlcujícím světlo, takže lustr svítil jako bludička a reflektory po stranách většinou nefungovaly. Správce Sokolovny přislíbil do příštího setkání tyto nedostatky napravit.

Akce byla oficiálně zahájena po dvou a půl hodinách od otevření sálu. Než započala dražba, došlo k ceremoniálnímu předání daru od Slávka Škopíka, do rukou kurátora světelné techniky našeho muzea Lukáše Petříka. Tím „drobečkem“ bylo krásně zachovalé reflektorové těleso veřejného osvětlení, čili reflektor kandelábru. Při zahájení dražby jsme zjistili, že není čím odklepávat, neboť dražební palička zůstala někde doma u Františka. Po chvíli hledání nám byla zapůjčena sekerka našemu účelu zcela vyhovující. Klepalo se na východoněmecký radiopřijímač překrytý prkénkem. Dlužno podotknout, že rádio svoji úlohu hrdinsky přežilo bez jediného šrámu a ještě našlo nového majitele. Ceny přístrojů se držely na zažitých úrovních, jen v několika případech cena překročila tisícovku. To nastalo u kapličky Philips 834A, dvou truhličkových přijímačů z přelomu 20. a 30. let, nádherně zachovalého Philipse 525A a pár dalších kousků. Ceny přístrojů ze 30. a 40. let se pohybovaly v řádech stokorun. Licitátor prodávající opakovaně vyzýval k odkrytování zadní stěny, aby zajemci mnohdy nekupovali „zajíce v pytli“. Nejen vnějšek přístroje vypovídá o stavu, ale též jeho útroby. Kupující rozhodně zajímá, nakolik má aparát lampy či nezkorodované a kompletní šasi, že... Po odkrytování jednoho nabízeného Dominga přišlo malé překvapení: Jsme zvyklí, že přístroje bývaly příbytkem broučků, červíčků či myšáků, ale tak krásně situované (naštěstí opuštěné) vosí hnízdo nad reproduktorem nikdo nečekal. I tak byl o přístroj docela zájem.

Poslední klepnutí kladívka, vlastně sekerky zaznělo lehce po poledni. Dražba byla zvládnuta na jeden zátah, tedy bez přestávky. Licitátory byli Pavel Boudný a Mirek Fiala, který zaskočil Honzu Šatavu, marodícího doma se zápalem plic.

Masový přesun členů ze sálu do restaurace způsobil totální kolaps kuchyně. Ačkoliv byla obsluha s předstihem upozorňována, nápor vyhladovělých radiosběratelů zvládali s obtížemi. I tento nedostatek přislíbili napříště napravit. Celkově lze hodnotit první letošní setkání jako vydařené, účast byla hojná a dle výrazů tváří účastníků odcházela většina spokojených. Velký dík za zajištění sokolovny a organizaci patří našemu zlínskému kolegovi Lukáši Petříkovi.

Pavel Boudný